SLZY, KTERÉ SVĚT NEVIDÍ
21. listopadu v 17:00 hodin,
náměstí Václava Havla (Piazzetta Národního Divadla)
a ve vstupní hale Provozní budovy B Národního divadla, Národní třída 4/1393, Praha 1
Absentia
Dílo v rámci projektu „Slzy, které svět nevidí“, je tvořeno dvěma torzy těl. Násilník a jeho oběť. Pracuji se symbolem lásky, srdcem, s jeho všeobecně známou grafickou podobou. Využívám ho v tématu „absence lásky“. Násilník nemá srdce, (kdyby ho měl, nemohl by konat takové činy), a srdce oběti nevidí, nevnímá je, přistupuje k ní bez empatie a ohledů. Vnímá ji jako věc.
Lubica Bábek Melcerová
Absolvovala dvě vysoké školy výtvarného zaměření, jednu na Slovensku, kde studovala na Univerzitě Matěje Bella v Banské Bystrici, katedru výtvarné tvorby, a druhou v Čechách, v Praze, DAMU, obor scénografie. Při studiu byla stážistkou v Institutu del teatre v Barceloně a zúčastnila se několik mezinárodních projektů. Od roku 2008 působí jako umělec ve svobodném povolání. Navrhla a dohlížela na realizaci více než 90 scénických a kostýmních výprav např. v Komorní Činohře Praha, v Západočeském divadle Cheb, v Městském divadle v Kladně, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v Městském divadle v Mladé Boleslavi, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Praze pak v divadlech Mana, Studio 2, D21, U Valšů, TS Light. Souběžně se věnuje návrhům interiéru, eventů a volné tvorbě.
Ruce
Její dílo Ruce speciálně vytvořené pro tuto výstavu představuje mnoho významů a lidské ruce jsou pro ni nositelem mnoha symbolů: pomoci, prosby, tleskání, mávání, doteku, tvoření… ale především jsou to ruce lidí, kteří již nemají dostatek sil, aby problémům čelili sami – ruce lidí, kteří potřebují pomoc a podporu. A tak svýma holýma rukama prosí, žádají o pomoc, modlí se, volají po stisku či pohlazení, otevírají svou dlaň, abychom ji mohli vložit do té naší a naplnit porozuměním a přátelstvím, upřímným lidským citem.
Zdena Brock
Zdeňka Brock vystudovala Střední a vyšší umělecko-průmyslovou školu na Žižkově. Narodila se v Praze, které zůstala věrná, ačkoli od roku 1977 žila s rodinou v Západním Německu, kde se stala členkou Svazu výtvarných umělců a uměleckého řemesla.
Na počátku její činnosti stála textilní díla (Wandbehang, malba jehlou, macramé, aplikace a další) a tato svá díla vystavovala od Rigy až po Toronto, kde absolvovala stáž, která jí po umělecké stránce velmi obohatila. Téměř dvacet let navrhovala také limitované kolekce oblečení, elegantní a nadčasové modely.
Koláže, které vždy souběžně vytvářela se svou hlavní tvorbou v průběhu celé kariéry, se staly nyní její hlavní technikou. Oblíbeným uměleckým vyjádřením je nyní také technika Papiermaché. Výzvou jsou pro ni i nové technologie a na výstavě Perspektivy v Německu si vyzkoušela také práci s 3D tiskárnou.
Parazitické pouto
Moje dílo pojednává jak o psychickém, tak fyzickém napadení aktivní osoby na svou oběť za účelem finančního či hmotného vymáhání a s tím spojenou manipulaci a šikanu páchanou na slabší skupině společnosti (v tomto případě na seniorovi).
Tento počin přirovnávám k parazitické houbě Ophiocordyceps, která se specializuje hlavně na parazitování na hmyzu, především na mravencích, cikádách a některých dalších druzích členovců. Dokáže s nimi manipulovat ve vlastní prospěch a tím dočinit svého cíle.
David Buriánek
V mé tvorbě se odráží nejrůznější témata a emoce, které rezonují přímo s mou osobností. Umění mi pomáhá soustředit se na sebe a své pocity, snaha vyjádřit, ale i pochopit se. Důležitým aspektem mé tvorby je participace, tvorba v umělecké skupině a kurátorská praxe. Mezi má stěžejní média patří instalace, tvorba objektů a oděvní tvorba, ve kterých uplatňuji svou fascinaci materiály, postavení jedince ve společnosti, tělesnost a funkci lidského těla. Má tvorba a rozsah témat je poměrně širokospektrální, jelikož nechci být omezován hranicemi daného média.
Neviděné
Happening bude zkoumat sociální vazby a lidskou zvědavost prostřednictvím zdánlivě mylného ztrácení z pomyslného soukromého deníku neznámého důchodce/ důchodkyně. Zaměří se na zkušenosti týraných seniorů, které budou anonymně přepsány formou krátkých úryvků, poutavě laděných tak, aby podnítily pátrání a debatu mezi nálezci.
Cílem projektu je vyvolat zájem veřejnosti a podnítit diskusi o zkušenostech týraných seniorů, jejichž příběhy budou anonymně šířeny v každodenním prostoru.
Ve městech je zažita jakási mánie sdílení nalezených věcí na sociálních sítích, kde přirozeně o tom debatují v on-line komunitách, skupinách např. Facebook. Dílo tak využije přirozenou lidskou zvědavost a touhu po řešení záhadného kontextu.
Patrícia Čechová
Forma, jakou pracuji, není pevně ukotvena v jednom médiu. Převážně jde o mix médií jako je fotografie, video, instalace, performance. Nebojím se však pracovat, ale i objevovat nové materiály a hledat v nich účel zprostředkování. Fascinuje mě pracovat s novými tématy, reagovat na společenskou situaci, přijmout výzvy. Ráda se vracím a rozebírám i starší témata, pokud mě osloví nutnost vypovídat o nich. Svou činností se chci přiblížit publiku tak, aby ztotožnění se a pochopení bylo jasné a stručně vypovězené. Nabízím divákům možnost změny prostředí, ve kterém působím, očištění se skrze folklor, ale i nahlížet na přirozené prostředí z běžné perspektivy jako dobrovolnice, dcera, žena v domácnosti, studentka, sousedka, žena z davu.
Lidé jako jabloně
Strom začíná svůj život jako malý semenáček. Potřebuje péči a ochranu, stejně jako malé děti. Strom roste a sílí, jeho kořeny se zapouštějí hluboko do země, získává stabilitu. Roste do síly, do krásy a nabízí nám své plody. Třeba krásná, šťavnatá jablka.
Groown, s.r.o.
Jsme česká firma, malá a rodinná, žádný korporát ani franšíza. Na začátku jsme byli dva, Michal a Klára, kteří už nechtěli sedět na pohodlných židlích v kancelářích velkých firem. Důležitá je pro nás zdravá krajina, zdravá půda a zdravé stromy. Za nimi jezdíme s technologií půdní injektáže. Šetrně vracíme ke kořenům stromů chybějící živiny, mikroorganismy, půdní bakterie, mykorhizní houby. Pomáháme tak nastartovat ozdravný proces půdního ekosystému. Výsledkem je vyšší vitalita rostlin, úrodnější půda, konec plýtvání energií, vodou i lidskou prací. Naše představy a ambice na začátku nebyly nijak velké, ale dnes s podporou ČZU, MENDELU, Přírodovědecké fakulty UP a Botanického ústavu AV ČR pracujeme na projektech, které pomáhají chránit naši krajinu i uzdravovat stromy.
Hardcore to the bone
Ve svém díle se zaměřuji nikoli na finanční či právní otázky, ale na hluboce osobní, tělesný rozměr stáří a bezmoci, která jej často doprovází. Minulý prosinec jsem utrpěla vážný úraz kolene – frakturu hlavičky fibuly, což zásadně ovlivnilo můj život. Půl roku jsem nebyla schopna chodit, potřebovala jsem intenzivní pomoc, sílu a rehabilitaci, abych se vůbec dokázala vrátit k běžnému životu. Tento náročný proces mi dal nahlédnout do každodenní reality seniorů – jak se může cítit člověk, jehož tělo ho začíná omezovat, jak náročné se mohou stát zdánlivě jednoduché až triviální úkony. Abych svou osobní cestu završila, provedla jsem simulovanou operaci kolene z prasete – zvířete nám geneticky i fyziologicky blízkého. Vnímám rovinu podobnosti člověka s prasetem, a to nejen na úrovni genetické a vizuální, ale rovněž co se týče struktury kůže a orgánů, ale také v určitých aspektech chování. Tato improvizovaná operace mi umožnila znovu prožít svůj vlastní zákrok, tentokrát z perspektivy tvůrce i subjektu. Implantáty v mém těle se mi nyní jeví jako jakási trvalá modifikace, cizí elementy, které se staly nedílnou součástí mé existence. Připomínají mi křehkost lidského bytí a přijímání nevyhnutelných změn, bez kterých bychom nedokázali pokračovat.
Sára Hold
V tématech mé tvorby se pohybuji na pomezí smrti, krásy rozkladu a umění taxidermie. Fascinace morbidní estetikou a momentem zániku mě provází už spoustu let a tuto fascinaci prohlubuji učením preparace pod vedením mého mistra. Znám postupy a principy tohoto řemesla, které do mé práce vnáší technickou znalost i hlubší pochopení anatomie a procesu, který za rozkladem a preparací stojí. Snažím se nacházet nové způsoby, jak smrt zachytit a prezentovat a tím se vyhnout tradičnímu pojetí v zobrazování. Roky dokumentuji každého mrtvého tvora, na kterého narazím. Nasbírala jsem stovky fotografií a často přemýšlím o tom, jak s nimi naložit dál. Zajímá mě okamžik po smrti, ale také těsně předtím, než se tělo začne rozpadat. Je to zajímavá mezipauza, kdy se ještě stále dá vnímat krása i křehkost existence. Vedle umělecké tvorby jsem také součástí sound systemu, System Terror, kolektivu zaměřeného na undergroundovou tekno scénu. Energie této subkultury mi dává prostor pro hledání syrovosti a nekompromisní svobody mimo běžné rámce. Kombinace těchto přístupů, uměleckého i hudebního, je pro mě způsobem, jak splynout s tematikou smrti a tělesnosti – repetitivnost tekno hudby mi připomíná neustálý koloběh života a smrti.
Letokruh
Tento umělecký objekt zkoumá dynamiku lidské existence prostřednictvím formy a materiálu. Socha představuje abstraktní symbol nebo postavu v neustálém vývoji, která evokuje myšlenky na proměnlivost času, ztrátu i obnovu. Dílo ponechává prostor pro individuální interpretaci, čímž vybízí k přemýšlení o křehkosti života a jeho skrytých vrstvách, aniž by stanovovalo jasné hranice.
Bára Holzknechtová
Bára Holzknechtová aktuálně studuje animovaný film na univerzitě Sutnarka v Plzni. Ráda pracuje s různými technikami a její volná tvorba je pro ni hlavně prostor k experimentům. Má za sebou dva krátké festivalové filmy, které se objevili například v Ji.hlavě, či Anifilmu. Jako herečka se objevuje v inscenaci Snowflakes a ve filmu Amerikánka v režii Viktora Tauše. Ale jestli je toho moc, tak stačí použít jen “Ráda pracuje s různými technikami a její volná tvorba je pro ni hlavně prostor k experimentům.”
Rádi kolektivně vzpomínáme na nedělní obědy u babičky. Jako společnost si vážíme stáří a moudrosti, kterou nám nejstarší generace předává. Dáváme ale tomuto sentimentu opravdovou váhu ve chvíli, kdy je stejně tak kolektivně přehlížená jakákoli marginalizace seniorů a seniorek? Vnímáme jejich moudrost společně s křehkostí a zranitelností, kterou se sebou vysoký věk přináší? Hrnec je symbol každodenní, zdokonalující se zkušenosti a péče, reciprocity a soudržnosti vztahů. Hrnec se ovšem taky opotřebuje – jeho materiál má svou životnost, koroduje, stává se křehkým a lehce zničitelným. Materiální a sociální udržitelnost spolu úzce souvisí. Neopovrhujme cennými zdroji a vztahy jen proto, že je nám neustále podsouvána jejich nahraditelnost. Vyzýváme ke všímavosti, empatii a soucitu – bez nich totiž naše, rapidně stárnoucí společnost, ztratí jednu z nejcennějších zpětných vazeb, i své svědomí.
Kamila Kouřilová a Josef Mach tvořili objekty společně.
Kamila Kouřilová
Kamila Kouřilová studuje v ateliéru tělový design, 3. ročník, ve své tvorbě se zaměřuje na osobní a sociální témata. Ráda pracuje s různými materiály, nejčastěji s látkou. Poslední dobou jí zajímá kožešina a plánuje práci s ní více rozvíjet.
Josef Mach
Josef Mach je v současnosti studentem Ateliéru Tělového designu Fakulty výtvarných umění v Brně. Ve své umělecké praxi se zabývá převážně instalací, která je někdy přetavena do performativní roviny. Tematicky se věnuje zejména emocím, které vycházejí z kolektivní zkušenosti, jsou výpovědí o obecnějších jevech současnosti. Vychází také z principů paradoxua absurdity, často kombinuje prvky pop kultury s vážnými situacemi, čímž vytváří lehce ironické, podvratné instalace.
Dědictví porcující řeznictví
Lovecká sezóna se blíží!!! Draví supi vyhlížejí ke svým rodným domovům. Obývané svými předky, jež kusem masa stávají se v zapomnění. Vnoučeti se poslední čokoládka roztéká v babiččině kabelce. A prostorem rezonuje poslední dozvuk chtivé zvěře.
Vítejte v řeznictví porcující dědictví.
Honza Mikulica
Autor se ve své tvorbě zabývá sociálními tématy, volně se věnuje digitální tvorbě a zkoumá nové technologie a média. Pohrává si s narativem a skrytými významy. Společným prvkem posledních děl je balancování na hranici umění a designu.
Pomoc nepomáhá
Nefunkční berle jsou paralelou k selhávajícím zdravotnickým institucím, namísto zaslouženého a mnohdy potřebného komfortu přinášejí strasti a neúčelnost.
Propast
Vzdálenost mezi mladšími a staršími se vlivem internetu a sociálních sítí zvětšila natolik, že už není možné znovunavázat komunikaci. Však si to zkuste.
Jediné utišení, které žádám je konsenzuální
Jeden ze tří seniorů se stane obětí násilí, oběti ale často nepromluví. Pojďme jim dát tuto možnost.
Martina Ra Malečková
Jmenuji se Martina Ra, je mi 22 let a studuji bakalářské studium na Favu v Brně. Ke své práci využívám různá média, tradiční i nová. Do kampaně „Slzy, které svět nevidí” jsem se zapojila proto, že bych chtěla upozornit na problémy, kterými si senioři často prochází. Jsem vděčná za svůj blízký vztah k prarodičům, díky němuž o mnohých věcech mluvíme a můžeme si nabízet vzájemnou podporu. Ne všichni mají toto štěstí, proto je potřeba, abychom byli ochotni poskytnout pomoc všem, kteří ji potřebují.
Adam Michálek
Adam Michálek nyní žije v Brně, používá všechna média, prostředky a materiály. Vystavoval v Česku, Polsku, Slovensku, Německu, Ukrajině, Maďarsku. Adam Michálek a Martina Ra spolu pro výstavu vytvořili 3 díla
Slzy na dlani
Dílo, které pro výstavu v rámci projektu „Slzy, které svět nevidí“ chystám, bude prostorový objekt. Vytvořen za pomoci rukou z figurín, které nám byly poskytnuty. Metaforické znázornění slz bolesti v kontrastu s bílou dokonalostí umělých prstů by mělo upomínat na fakt, že ruce, které jsou vědomě či nevědomě vztahovány na seniory, mohou být tam, kde jsou právě díky tvrdé práci lidí, které dnes už společnost tolik nevnímá. Ráda bych docílila esteticky nenásilného výsledku, který bude tichým, ale viditelným mementem problematiky, o které projekt pojednává.
Hedvika Matějíčková
MgA. Hedvika Matějíčková *1998
Hedvika Matějíčková je absolventka magisterského studia na FDULS v Plzni, výtvarného zaměření Socha a prostor, pod vedením ak. soch Jiřího Beránka a doc. MgA. Benedikta Tolara. Ve své tvorbě se věnuje zejména site specific instalacím, neobvyklým materiálům a recyklaci. Snaží se nacházet potenciál v objektech/materiálech, které pro ostatní nemají již jiné využití. Ve svých minimalistických dílech často zpracovává nebo parafrázuje sakrální témata. Mimo výtvarnou tvorbu se již třetím rokem věnuje kurátorské činnosti a je členkou výtvarné skupiny UPKA.
Laskavost babičky Gertrudy
Proč bychom ale měli čekat na osobní zkušenost, aby nás tato problematika zajímala? Starší lidé jsou zranitelnější formou nás všech. Bohužel tento fakt vidí spousta jedinců jakožto snadný terč a otevřené dveře ke ždímání peněz.
Tobiáš Lelkes
Jsem v posledním ročníku Vyšší odborné školy grafické v Jihlavě. Ve své tvorbě se zaměřuji na animace, ilustrace, animace loutek a loutkových setů. Ve své osobní tvorbě se často zabývám mentalitou lidí, minoritami ve společnosti a útěky jedinců před realitou. Baví mě rozebírat nepříjemná témata do hloubky a šířit povědomí o jejich problematice. Jakožto součást mladé generace mě na projektu velice zaujala fakta o smutném osudu mnoha starších jedinců v naší společnosti. Fakta, ke kterým bych se za běžných okolností dostal sám až při osobní zkušenosti v rámci mé vlastní rodiny.
Bez hlasu
O tomto projektu mi řekl jeden můj dobrý kamarád, který navrhnul, že bych se do této výstavy mohla pustit, jelikož ví, že jsem kreativní člověk. O tuto problematiku jsem se už chvíli zajímala, především kvůli tomu, že se sama setkávám se staršími lidmi a občas jejich utrpení je zkrátka vidět, ale ne vždy jim jde pomoci – a tak mě napadlo, že bych svým výtvorem mohla pomoci – zviditelnit tak tento problém, o kterém se moc nemluví, a i tak je moc důležitý. Doufám, že se alespoň pár lidí zastaví a zamyslí nad tímto projektem.
Viktorie Zajícová
Studuji Vyšší odbornou školu grafickou v Jihlavě. Jako grafická specialistka mám za sebou i pracovní zkušenosti. Mojí doménou je tradiční a digitální malba a kresba, ilustrace a 3D modeling.
Ve dvou se to lépe táhne
Člověk si někdy na věci může připadat hodně sám. Někdy nás může přepadnout stud, že jsme se vůbec zvládli dostat do nějaké nepříjemné situace, nebo že jsme nechali dopustit, aby se nám dělo něco ponižujícího a ošklivého. Vytvořila jsem velice jednoduchou sochu s názvem Ve dvou se to lépe táhne. Místo zpracování smutku jsem se soustředila na možnosti, které se nám otevírají. Na možnosti otevření se, sdílení a ukotvení pocitu, že na to nejsme sami. Na vrcholu sochy sedí na keramickém paloučku dvě odpočívající postavy a pod nimi jsou dvě pevné nohy, které celou desku drží.
Valentýna Vránová
Jmenuji se Valentýna Vránová a aktuálně studuji na Fakultě výtvarných umění obor Tělový design pod vedením Lenky Klodové a Karolíny Raimund. Reaguji na nespravedlnosti a radosti světa ve své práci. Obvykle tvořím multimediálně a těžištěm je pro mne vždy proces a prožitek. Má práce má však velice pevný základ v mých denících, kde si zapisuji a zakresluji své vnímání světa vnitřního i vnějšího. Aktuálně mne pohltila keramika, ve které však též pracuji s kresbou. Ráda se věnuji i hudbě a zpěvu.