Mají strach. Nevěří, že jim někdo pomůže

V léčebně dlouhodobě nemocných byla proti své vůli hospitalizována svéprávná, plně orientovaná a vcelku vitální stařenka. Příbuzní potřebovali babiččin byt (a babička stále ne a ne umřít), domluvili se proto za úplatek s primářkou LDN na její nedobrovolné hospitalizaci. Využili lsti a předstírali, že vezou babičku na vyšetření do nemocnice. Pak proti své vůli a bez vědomí soudu zůstala v LDN, byla uzamykána na pokoji a bylo zneužito i její omezené hybnosti. V odchodu z LDN jí bylo přímo fyzicky bráněno.

Stařenka psala stížnosti, které se jí podařilo „propašovat“ z léčebny.

Věc prošetřovala policie, ale policisté se spokojili s vyjádřením primářky, že je stařenka zmatená, neví co chce, a několikrát denně mění svá stanoviska. Případ byl odložen.

Pak se do věci vložil syn jedné ze spolupacientek, který informoval státního zástupce a nadřízený policejní orgán.

Případ byl pak důsledně vyšetřen, jednání primářky i příbuzných, kteří si „uvěznění“ babičky objednali, bylo kvalifikováno jako trestný čin zbavení osobní svobody a po vazebním vyšetřování byly uloženy velmi přísné nepodmíněné tresty odnětí svobody.

Stařenka byla současně okamžitě propuštěna domů a s pomocí pečovatelské služby dokázala žít vcelku soběstačně, bez pomoci svých „nehodných“ příbuzných.

Jmenuji se Standa a je mi 72 let. Bydlím v paneláku v dvoupokojovém bytě dohromady s vnukem, kterému je 25let. Jeho rodiče se na něj pořád jen zlobili, jak je líný a že se sebou nic nedělá a že pokud si nenajde práci, protože se vykašlal na školu, nebude u nich už bydlet, tak jsem ho vzal k sobě. Vždy jsem se ho snažil podporovat.

Ze začátku to bylo dobré.  Našel si nějakou brigádu, občas mi i donesl nákup. Pak se ale asi chytnul nějaké špatné party, často ani nepřišel domů, měl jsem o něj strach, pak přišel o brigádu a chtěl po mně peníze. Zpočátku jsem mu je dával a snažil se mu domluvit, ale to mi hned říkal „ať držím hubu a neseru se mu do života“.

Vyjídá mi lednici. Krade i peníze. Občas si přivede kamarády, kteří jsou stejní jako on… Chlastají a udělají z bytu kůlničku na dříví. Já to pak uklízím týden. Vnuk jen vyspává, neuklidí nic.

V posledních dnech mě začal i mlátit. To hlavně, když přijde „nametený“. Bojím se ho. Rodiče nad ním zlomili hůl, prý jsem si to zavinil sám, že se ke mně takhle chová.

Jednou jsem ho nechtěl pustit do bytu, ale pak mi ho bylo líto, jak mi škemral u dveří.  Co mám dělat? Přece na něj nezavolám Policii, to by si už pak vůbec nenašel práci. Věřím, že se to zlepší, ale pomalu ztrácím naději…

Nevím, proč brečím, ale…včera tu bylo divoké tu se mnou… chtěla jsem jít na záchod, mezitím přišla sestřička a říká pojďte sem…tak jsem si říkala, no, tak mírumilovně mi to říkala…přivezla mě na záchod…já říkám, co je? Vždyť já chodím napravo,…a ten vlevo byl posmolený…to bylo černé, no řídká stolice, a co já s tím mám společného, vždyť já jsem tu nebyla…já se jdu vyčůrat a já jsem nebyla na velké straně…

Přišla sestra Šárka a křičela Ty p*čo jedna já to nebudu furt umývat. No a jsem se chtěla vrátit…byla jsem uprostřed a ona říká: ukažte kalhotky, já se podívám na kalhotky, stáhla mi kalhotky, já jsem zůstala stát úplně vykolejená…no ne když si uvědomím, uvědomila jsem si, že jsem na té druhé straně stála uprostřed chodby. A to jsem z toho byla nervózní, ve stresu furt.

Příběh mojí maminky o prohlídce na chodbě je pravdivý. Maminka už není s námi a ty sestry, jestli mají trochu svědomí, tak by se měly bát zestárnout. Až se nebudou moct bránit a narazí na své mladší kolegyně.

“Stydím se vám o tom i jen vyprávět. Nikdy jsem si nemyslela, že takto skončím. Pocházím z rodiny, kde se všichni měli rádi, chovali se k sobě slušně. A teď já dopadla takto…”

Starší žena sedící proti mně se chvěje a pláče. Jako psycholog slyším smutné příběhy často. Jsem tu pro ni, naslouchám.

“Bije mě, pane doktore. Nejdřív to byla facka, pak kopanec a nyní všechno dohromady. Když přijde jeho záchvat vzteku, tak se nezná. Stane se z něj zvíře, zlé, kruté zvíře… Druhý den se mi omlouvá, nosí kytky, dárky… Už mockrát jsem mu odpustila. Ale podepsalo se to na mém zdraví.

V září mi bylo 66. Byla jsem u praktického lékaře. Výsledky vyšetření nebyly dobré. Doktor mne zná dlouho, ptal se i na modřiny a pak mne poslal za vámi. Myslí si, že pokud se něco nezmění, tak…” Znovu pláč. Čekám.

“… tak to mé tělo ani psychika nevydrží. Ale já ho mám ráda, vím, že si za mnoho mohu sama. Snažím se tomu jeho vzteku předcházet… ale ono to nejde. Žiji vlastně v neustálém strachu, kdy to zase přijde. Nespím, zvracím… co mám dělat?”