Mají strach. Nevěří, že jim někdo pomůže
Babiččin byt
V léčebně dlouhodobě nemocných byla proti své vůli hospitalizována svéprávná, plně orientovaná a vcelku vitální stařenka. Příbuzní potřebovali babiččin byt (a babička stále ne a ne umřít), domluvili se proto za úplatek s primářkou LDN na její nedobrovolné hospitalizaci. Využili lsti a předstírali, že vezou babičku na vyšetření do nemocnice. Pak proti své vůli a bez vědomí soudu zůstala v LDN, byla uzamykána na pokoji a bylo zneužito i její omezené hybnosti. V odchodu z LDN jí bylo přímo fyzicky bráněno.
Stařenka psala stížnosti, které se jí podařilo „propašovat“ z léčebny.
Věc prošetřovala policie, ale policisté se spokojili s vyjádřením primářky, že je stařenka zmatená, neví co chce, a několikrát denně mění svá stanoviska. Případ byl odložen.
Pak se do věci vložil syn jedné ze spolupacientek, který informoval státního zástupce a nadřízený policejní orgán.
Případ byl pak důsledně vyšetřen, jednání primářky i příbuzných, kteří si „uvěznění“ babičky objednali, bylo kvalifikováno jako trestný čin zbavení osobní svobody a po vazebním vyšetřování byly uloženy velmi přísné nepodmíněné tresty odnětí svobody.
Stařenka byla současně okamžitě propuštěna domů a s pomocí pečovatelské služby dokázala žít vcelku soběstačně, bez pomoci svých „nehodných“ příbuzných.
Příběh inspirovaný autentickou výpovědí klienta ŽIVOTa90
Bála se ho
Ležela v posteli. Tělo už nefungovalo, jak mělo. Nedokázala bez pomoci druhého vstát, obléknout se, najíst se… Hlava však naopak byla stále v pořádku. Myslelo jí to dobře. Tak dobře, že si uvědomovala svoji bezmoc. Svoji samotu.
Bála se ho. Křičel na ni. Šetřil, a tak bylo topení v jejím pokoji ztlumené na minimum. Už si nepamatovala den, kdy by jí nebyla zima. Vzpomínala, jaké to bylo, když se jí narodil… co vše spolu prožili… Všechno mu dala a teď nerozuměla, proč na ni křičí.
Věděla, že je v pokoji zápach. Jak by nebyl, když nemůže sama vstát a dojít si na WC. Bála se i napít, skoro nejedla. Pečovatelka chodila jednou denně. Pomohla jí dostat se na záchod. Ale jednou denně bylo málo, občas to nevydržela… styděla se, cítila to pokoření… A on jen křičel a pak na ní i v zimě otevřel okno a nechal ho otevřené třeba i přes celou noc, kdy bylo jen málo nad nulou… Bála se ho.
Příběh inspirovaný autentickou výpovědí klienta ŽIVOTa90
Drž hubu
“Drž hubu ty píčo, ty krávo pitomá.” Prásknul dveřmi, když odcházel. Obral jí už o všechno. Byl to její jediný vnuk. Chtěl peníze, ale ty už ona nemá. Snaží se, skoro nic si nekupuje, šetří pro něj z každého důchodu, ale jemu je to málo. Nechodí do práce. Bydlí u ní. Tolik by si přála, aby se dal do kupy. Aby si našel práci a třeba i děvče…, ale už tomu ani sama nevěří.
Často přichází opilý nebo i pod vlivem drog. Už to i pozná. Když se mu snažila domluvit, tak jí dal pěstí do tváře, a ještě se tomu smál.
Nyní se naučila schovávat, když se má vracet. Ale dostane se i přes zamčené dveře. A pořád chce peníze, peníze… Ale ona je nemá.
Kamarádka jí říkala, ať zavolá policii. Ale copak může, vždyť je to její vnuk… a on se polepší… Najednou se dveře znovu otevírají. Skrčí se v křesle, ruce si dává přes oči, choulí se do sebe. Cítí kopanec. “Tak ty nedáš…!” “Bože pomoz.”
Příběh inspirovaný autentickou výpovědí klienta ŽIVOTa90
Já odsud nechci utíkat
Pán, kterého sestry v domově pro seniory denně osočují a ponižují, říká: „Já odsud nechci utíkat. Jsou na mě hodní. Mám všechno, co potřebuju.”
Je úklid. Sestra vchází do pokoje – jde k lednici. Vybere zkažené věci. Dobré nastrká do kapes. Zkažené vyhodí do koše.
Toho, že měl pán dostávat dietní jídlo, si sestry všimnou, až když umře.
Zdroj: Výpověď mladého ošetřovatele v pražském domově seniorů. Sborník Souvislosti 2/1997
Jmenuji se Standa a je mi 72 let
Jmenuji se Standa a je mi 72 let. Bydlím v paneláku v dvoupokojovém bytě dohromady s vnukem, kterému je 25let. Jeho rodiče se na něj pořád jen zlobili, jak je líný a že se sebou nic nedělá a že pokud si nenajde práci, protože se vykašlal na školu, nebude u nich už bydlet, tak jsem ho vzal k sobě. Vždy jsem se ho snažil podporovat.
Ze začátku to bylo dobré. Našel si nějakou brigádu, občas mi i donesl nákup. Pak se ale asi chytnul nějaké špatné party, často ani nepřišel domů, měl jsem o něj strach, pak přišel o brigádu a chtěl po mně peníze. Zpočátku jsem mu je dával a snažil se mu domluvit, ale to mi hned říkal „ať držím hubu a neseru se mu do života“.
Vyjídá mi lednici. Krade i peníze. Občas si přivede kamarády, kteří jsou stejní jako on… Chlastají a udělají z bytu kůlničku na dříví. Já to pak uklízím týden. Vnuk jen vyspává, neuklidí nic.
V posledních dnech mě začal i mlátit. To hlavně, když přijde „nametený“. Bojím se ho. Rodiče nad ním zlomili hůl, prý jsem si to zavinil sám, že se ke mně takhle chová.
Jednou jsem ho nechtěl pustit do bytu, ale pak mi ho bylo líto, jak mi škemral u dveří. Co mám dělat? Přece na něj nezavolám Policii, to by si už pak vůbec nenašel práci. Věřím, že se to zlepší, ale pomalu ztrácím naději…
Příběh z linky důvěry SENIOR-TELEFON Života 90 – 800 157 157
Když obyvatel zemře
Když obyvatel zemře, musí pro jistotu zůstat tři hodiny na posteli, přestože je pokoj třeba plný lidí, kteří o mrtvém vědí. Leží vedle něho. Tři hodiny.
Občas se přihodí, že někdo zemře před večeří. Sestry jsou jenom dvě, nemají čas a neuběhly tři hodiny. Za spolubydlícím přijde návštěva. Prochází kolem mrtvoly. Pokukuje po ní. Neví, co dělat a co si myslet.
Ale je čas večeře. Otvírají se dveře. „Dobrý večer, ták, večeře. Dobrou chuť.” Otočit se. Odchod.
Návštěva – mrtvola – večeře.
…
Za celý půlrok, kdy jsem v domově působil, jsem nezažil, že by někdo zemřel za přítomnosti svých blízkých.
Ať už to bylo proto, že sestry nedaly nikomu zprávu o špatném zdravotním stavu obyvatele, nebo jenom proto, že zdravotní stav a vůbec celí obyvatelé nikoho nezajímali.
Během tohoto půlroku zemřelo 16 lidí z celkového stavu 64.
Zdroj: Výpověď mladého ošetřovatele v pražském domově seniorů. Sborník Souvislosti 2/1997
Maminka v chlívku
92letá paní, o kterou „pečoval“ syn, byla nalezena na slamníku v chlívku, byla tam zamčena, syn ji údajně navštěvoval 1x denně a nosil jí tam jídlo – to jí dával do misky na zem.
Paní byla zmatená, při našem příchodu ležela na zemi na slámě vytrhané ze slamníku. Věc byla hlášena ošetřujícímu lékaři, který okamžitě zařídil převoz do nemocnice.
Zahájeno trestní stíhání syna.
Zdroj: Výzkum Jihočeské univerzity „Popis jednotlivých forem domácího násilí“
Prádlo
Je středa. Od obyvatel se vybírá prádlo. Kdo ho nestačí včas odevzdat, dostane šanci až za týden. Jde o princip – prát lze každý den.
Každému se vyhotoví seznam věcí, které odevzdal. V pátek se prádlo přiváží. Vyprané. Na stejnou teplotu. Začíná třídění.
Každý obyvatel musí mít prádlo podepsané. Někdy podepisují samy sestry. Pak je snadnější orientace. Aby se prádlo dobře poznalo, musí být nápis větší. Někdy jsou písmena i šesti nebo sedmicentimetrová. Třeba na límci. Nebo na klopě – navrchu. Nebo na zádech (hokejový dres). Někdy se něco srazí (saka se srážejí), nebo ztratí (nové věci se ztrácejí). Pak se dá obyvatelům něco jiného, protože jim je to jedno. Nebo se jim nedá nic.
Zdroj: Výpověď mladého ošetřovatele v pražském domově seniorů. Podle sborníku Souvislosti 2/1997
Příběh mojí maminky
Nevím, proč brečím, ale…včera tu bylo divoké tu se mnou… chtěla jsem jít na záchod, mezitím přišla sestřička a říká pojďte sem…tak jsem si říkala, no, tak mírumilovně mi to říkala…přivezla mě na záchod…já říkám, co je? Vždyť já chodím napravo,…a ten vlevo byl posmolený…to bylo černé, no řídká stolice, a co já s tím mám společného, vždyť já jsem tu nebyla…já se jdu vyčůrat a já jsem nebyla na velké straně…
Přišla sestra Šárka a křičela Ty p*čo jedna já to nebudu furt umývat. No a jsem se chtěla vrátit…byla jsem uprostřed a ona říká: ukažte kalhotky, já se podívám na kalhotky, stáhla mi kalhotky, já jsem zůstala stát úplně vykolejená…no ne když si uvědomím, uvědomila jsem si, že jsem na té druhé straně stála uprostřed chodby. A to jsem z toho byla nervózní, ve stresu furt.
Příběh mojí maminky o prohlídce na chodbě je pravdivý. Maminka už není s námi a ty sestry, jestli mají trochu svědomí, tak by se měly bát zestárnout. Až se nebudou moct bránit a narazí na své mladší kolegyně.
Seznam.cz: „Ve stínu Slunečnice“.
Grázl z Plzně utýral babičku
Před soudem v úterý stanul teprve třiadvacetiletý mladík, který obzvláště bestiálním způsobem utýral svou babičku. Nemohoucí stařenku nechal hladovějící ležet ve vlastních výkalech v bytě bez elektřiny. Ačkoliv ženu zachránili živou, po dvou dnech v nemocnici zemřela.
Martin M. žil se svou nemohoucí babičkou v bytě v Plzni. Podle obžaloby nedával mladý muž ženě dostatek jídla a pití minimálně po celý rok. „Žena byla upoutaná na lůžko a nebyla schopná se sama o sebe postarat. Nezajistil jí ani hygienu, žena byla nucena k vylučování přímo na lůžku,“ prohlásil podle serveru iDnes.cz u soudu státní zástupce Pavel Hajný.
Až později začalo být sousedům divné, že stařenku už dlouho neviděli. Nedorazila ani na prohlídku k lékaři. A kvůli nezaplacenému nájmu a elektřině se o byt a jeho obyvatele začala zajímat sociálka. Uvnitř bytu je ale čekal jeden z nejděsivějších výjevů jejich kariéry.
Extrémně vyhublá seniorka ležela na zemi vedle postele ve vlastních výkalech. Podle pracovníků sociálky vydávala zvuky, které už řeč ani nepřipomínaly.
Žena po převozu do nemocnice vážila pouze mezi 25 a 30 kilogramy. Po dvou dnech kvůli dlouhodobému hladovění zemřela.
Martin M., který v současnosti pracuje jako pomocný dělník, od babičky dostával peníze na nájem, ale utrácel je za drogy. Nyní Martinu M. hrozí až dvanáct let ve vězení.
Zdroj: Blesk, 9. března 2016 ● 13:15
Radši chci umřít
Mně bylo strašně blbě…tak já jsem volala sestru, ta přišla… co votravujete?, co zase chcete? …a potom, že nemá čas.
Tak jsem znovu zvonila… a ona skočila na mě na té posteli…tu mě rafla pod krkem…začala se mnou škubat…jsem měla tady samé modřiny…
Ještě jednou mi to udělala…tak přišla rodina, dcera se zetěm, viděli to a …tak celá rodina se sebrala a šla za ředitelem.
Chudáci baby, co tu leží. Já říkám, modlím se, abych se toho nedožila. Radši chci umřít. Tady je strašně.
Seznam:cz: „Ve stínu Slunečnice“
Seznámili se, když mu bylo 58…
Seznámili se, když mu bylo 58. Ovdověl, ale nechtěl být sám. Nějakou dobu se spolu jen scházeli. Pak se k němu nastěhovala. Dětem se nelíbila od začátku. I jemu se vše nelíbilo. Byla na rozdíl od jeho první ženy dost panovačná. Ale říkal si tehdy, že se to srovná.
Chtěla honosnou svatbu. On by měl rád svatbu jen se svědky. Vše tehdy muselo být “na výši” a bez chybičky. A on si vzal špatný pásek do kalhot. Večer po svatbě mu poprvé sprostě nadávala. Nechápal to, kvůli pásku, který ani nebyl vidět… Řekl si však, že chce klid, že jí vyjde vstříc. Podvolí se. A od té doby si toto říká vlastně skoro pořád.
Když není po jejím křičí a když ani to nezabere, tak kope, fackuje… nadává mu, ponižuje ho… Ale vlastně si to zaslouží. Najednou jeho myšlenky přechází do hlasité řeči: “Proč já blbec jsem při nákupu zapomněl koupit droždí. Je to má vina, musím si to zapsat. Ale vlastně vždy najde něco, co nekoupím. Asi jsem už fakt neschopný.
A kdybych tu podlahu umyl pečlivěji a odtáhl i příborník, tak jsem se mohl vyhnout tomu, že mi zase vynadala… musím příště lépe posekat zahradu, abych předešel těm nadávkám…. dám si pozor… už nemůžu, nechci, aby křičela, nechci… ale má pravdu, nic neudělám dobře, furt se mi to plete, lžíce potřebuje vyrovnané doprava a vidličky doleva… musím se víc snažit, ten křik a nadávky a kopance už nechci… nechci… nechci…a je jich čím dál víc… už nechci… nechci… nechci… žít.”
Příběh inspirovaný autentickou výpovědí klienta ŽIVOTa 90
Stydím se, pane doktore
“Stydím se vám o tom i jen vyprávět. Nikdy jsem si nemyslela, že takto skončím. Pocházím z rodiny, kde se všichni měli rádi, chovali se k sobě slušně. A teď já dopadla takto…”
Starší žena sedící proti mně se chvěje a pláče. Jako psycholog slyším smutné příběhy často. Jsem tu pro ni, naslouchám.
“Bije mě, pane doktore. Nejdřív to byla facka, pak kopanec a nyní všechno dohromady. Když přijde jeho záchvat vzteku, tak se nezná. Stane se z něj zvíře, zlé, kruté zvíře… Druhý den se mi omlouvá, nosí kytky, dárky… Už mockrát jsem mu odpustila. Ale podepsalo se to na mém zdraví.
V září mi bylo 66. Byla jsem u praktického lékaře. Výsledky vyšetření nebyly dobré. Doktor mne zná dlouho, ptal se i na modřiny a pak mne poslal za vámi. Myslí si, že pokud se něco nezmění, tak…” Znovu pláč. Čekám.
“… tak to mé tělo ani psychika nevydrží. Ale já ho mám ráda, vím, že si za mnoho mohu sama. Snažím se tomu jeho vzteku předcházet… ale ono to nejde. Žiji vlastně v neustálém strachu, kdy to zase přijde. Nespím, zvracím… co mám dělat?”
Podle autentického příběhu klientky Života 90.
Tys ještě nechcíp?
Bojí se i jen pootevřít dveře. Bydlí v přízemí domu, který stavěl. V prvním patře bydlí rodina syna. Jenže syn před půl rokem zemřel. Autohavárie. Tragédie… bolest, která se nedá popsat… Ještě před tím mu zemřela žena. Měli se moc rádi.
A tak zůstal v domě sám se snachou a jejími dvěma dětmi. Nesnáší ho. Chtějí ho z domu dostat. Hned po pohřbu syna mu snacha řekla, ať se vystěhuje. Má už nového “galána”. Vlastně on ví, že ho měla i za života syna. Chtějí celý dům pro sebe. Když se odmítl vystěhovat, tak to vypuklo.
“Tak ty nechceš, dědku jeden, však my tě už odtud dostaneme. Jen tu smrdíš, pomůžeme ti chcípnout.” Žije v neustálém strachu. Jednou měl pocit, že cítí plyn. Močí mu na dveře, kliku mu potřeli výkaly. Na chodbu v přízemí zabudovali reproduktory a třeba ve tři v noci pouští tu jejich řvavou hudbu na plné decibely….
Znovu vykoukl ze dveří, potřeboval by dojít na nákup, ale nechce se s nimi potkat. “Tak tys ještě nechcíp. Kryple posranej.” Stála tam osmiletá vnučka, byla naočkovaná od matky, co má říct. Čekala na něj, její slova se zabodávají do srdce jako dýky. Ještě slyší její chechot a od shora slova, že byla fakt dobrá.
Příběh inspirovaný autentickou výpovědí klienta ŽIVOTa 90
Už máš sbaleno?
“Tak, máš už sbaleno, nemůžu čekat. Dělej. Do pěti minut odjíždíme. Co si nevezmeš, vyhodím. Nic za tebou vozit nebudu…”
Františce tečou jí slzy tak, že přes ně nevidí. Před půl rokem jí zemřel manžel. Proč jí dcera vyhazuje z bytu? Proč je na ni tak zlá. Vždyť je soběstačná. Nic po dceři nikdy nechtěla ani nechce. Dochází k ní pečovatelka, nakoupí jí, donese obědy a pomůže s úklidem. Je tu šťastná. Chodí na procházky. Má tu kamarádky. A teď má jít bydlet někam 100 km daleko kde bude na pokoji ještě se dvěma neznámými ženami.
Proč jen ten byt na ni přepsala. Vysvětlovala jí, že je to výhodné, že nebude muset platit dědickou daň… ale, jen co se to přepsalo, tak jí vystěhovává a je na ni tak zlá, úplně otočila.
Františka ví, že je ve vleku svého nového partnera. Chce se mu zalíbit. Potřebují peníze, staví si někde za Prahou velikou vilu.
Snaží se ze všech sil si urovnat myšlenky. Může si vzít jen jednu tašku. Přišla jí to říct včera večer, že dnes odjede. Byla z toho tak v šoku, že se nedokázala sbalit. Jak teď najednou vybrat jednu tašku z toho co má.
“Mámo, ty jsi fakt blbá… to mi děláš schválně. Bal se, jedem. Nebo vlastně, mě je to jedno, nemusíš mít s sebou nic. O to to bude jednodušší. Jdeme.” Honem, honem, co si jen vzít…
Podle autentického příběhu klientky Života 90.
V případě potřeby pomoci či konzultace se obraťte na:
Senior telefon (Život 90)
800 157 157
(nonstop)
Linka seniorů (Elpida)
800 200 007
(denně 8:00 – 20:00)
Poradenská linka pro pečující doma (Diakonie)
800 915 915
(všední dny 9:00–20:00)
Linka první psychické pomoci (Cesta z krize)
116 123
(nonstop)
Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí (Bílý kruh bezpečí)
116 006
(nonstop)
Linka důvěry (CKI Psychiatrické nemocnice Bohnice)
284 016 666
(nonstop) pro dospělé
Pražská linka důvěry (Centrum sociálních služeb Praha)
222 580 697
(nonstop) pro dospělé
Krizová linka SOS centra Diakonie
222 514 040 777 734 173
(denně 9:00–20:00)